Už jsou to čtyři měsíce co pracuji v blázinci. Jsem noční ošetřovatel na dětském diagnostickém pavilonu v Bohnicích. Mým svěřencům je od sedmi do dvanácti let a přesto jsou bráni zbylým personálem spíše jako malí kriminálníci než děti. Jejich příběhy jsou rozdílné. Rodiče jednoho jsou těžcí alkoholici, u druhého bylo vše v pořádku, jen na něj neměli čas. Jednoho týrali rodiče, druhého pěstouni. Jeden se po útěku z domova chytil party co vykrádala auta, druhý prodával své tělo pedofilním homosexuálům na Hlavním nádraží. Cigára kouří všichni i když šlukovat jich umí jen pár. Pervitin jich už také několik vyzkoušelo. Sestry se s nimi většinou nemažou, staniční sestra je vyloženě krutá mrcha. Psychiatr na všechno kašle a chodí si to sem jen odsedět. Ještě je na pavilonu psycholožka. Drobná dáma s rukama zkroucenýma dětskou obrnou. Je moc hodná, ale nemá u kluků žádný respekt. Mým předchůdcem tu byl nějaký kluk na civilní službě. Sestry ho prý našly na jednom z pokojů. Ležel na zemi, poplivaný a počůraný. Dva kluci po něm skákali.
Trvalo mi dva měsíce, než jsem si získal jejich důvěru. Čím víc jsem si k klukama rozuměl, tím méně pochopení jsem měl u kolegů. Dvě sestry byly skvělé. Jana byla typická supermáma. Věčně usměvavá, celá oblá a měkká, připravená pomazlit. Druhou byla Martina – nejmladší z týmu. Vždy dobře naladěná a plná energie. Dvě další sestry byly svině. Úplné gestapačky. Za šeptání po večřerce zamykaly děti do studené koupelny, či jim dávaly injekčně sedativum, co na dvacet čtyři hodin udělalo z kluků zombie. Zbylé čtyři sestry se chovaly tak, jako jejich kolegyně na šichtě. Když pracovaly s hodnou, byly hodné též. Když se sviní, chovaly se sviňsky. Tyhle měňavkovité charaktery mě odpuzují snad ještě víc než čistí zlouni.
Původně jsem vám chtěl vyprávět, jaké to je, když je vám dvanáct a jste na útěku. Byla by to taková kompilace útěkářských příběhů, které mi kluci vyprávěli, ale nakonec vám povím jiný příběh.
Je Silvestr roku 2002 a dětský diagnostický pavilon je zavřený. Většina kluků je rozstrkaná po náhradních rodinách a pár jich skončilo v ostatních bohnických pavilonech. Přesto procházím branou léčebny a pod nohama mi čvachtá rozbředávající sníh. Vyfasoval jsem náhradní službu v pavilonu pro přestárlé pacienty s demencí. Pavilon je kousek od brány a za chvilku už beru za kliku. I když jsem se tu už byl představit, odér moči si chvilku zahrává s mým žaludkem. Lehce se zapomíná, jak agresivní ten pach je. Z předešlé návštěvy vím, že to za chvilku pomine. Tělo si zvykne na všechno. Rychle se převlékám a potom vybíhám poklusem o patro výš, na sesternu. Přijde mi, že tady jsou všechny sestry skvělé. Dvě z nich nosí na krku křížek. Většina věřících co jsem potkal mi připadala jako pokrytci, kteří se podle desatera nechovají. Tady jsem poprvé potkal někoho, kdo to myslí vážně. Na službě jsme dohromady tři. Sestry už brzy ráno babičky a dědečky omyly žínkou a oblékly. Ti nepohybliví leží na svých postelích, ostatní sedí ve společenské místnosti a koukají na bednu.
Procházím pokoje a kontroluji, zda jsou všichni v pořádku. Důležité je hlavně pití. Stáří doslova vysušuje. V mládí obsahuje vaše tělo 80% vody. Po sedmdesátce je to už jen 40%. Se sestrou Lídou jdeme od lůžka k lůžku. Přemlouvám staroušky aby se napili, Lída jim nenápadně kontroluje pleny. Na sesterně si o nich povídáme.
„Proč byl ten děda připoutaný na lůžko?“ vzpomínám na pána, zafixovaného na posteli koženýmy popruhy.
„Myslíš pana Copperfielda?“ směje se sestra.
Mě to moc vtipné nepřijde. „Chudák pán. Není to zakázané?“
„Věř mi, že ho nepřivazujeme ze zlé vůle. Pan Budník je takzvaný bloumač. Celý den spí a v noci chodí po pokojích a budí ostatní.“
„A nemůžete mu dát jen něco na spaní?“
„S medikací je to u takhle starých lidí riskantní. Asi by u něj někdo musel být celou noc. Jak víš, na noční jsme tu dvě, takže by to nešlo.“
„Hmmm. To je jasný.“
„A co ta paní s tím zátiším?“ Narážím na útulný koutek v jednom z pokojů. Stěny zdobí obrázky francouzských kaváren, Moulin rouge, Eiffelovka.
„Ty myslíš určitě Marii. Dost smutný příběh. V šedesátém osmém emigrovala do Francie. Vystudovala práva a nechtěla být soudkyní v okupované zemi. Doma nechala manžela a čtrnáctiletého synka. Ti za ní měli přijet později. Železná opona se ale mezitím neprodyšně zatáhla. Manžel vstoupil do strany, aby tak prý napravil, co manželka útěkem pokazila. Neviděli se potom až do devadesátého roku.“
„A co tedy dělá tady? Proč není doma s rodinou?“
„Ve Francii si dostudovala práva a dotáhla to až na soudkyni. Po revoluci přijela do Prahy a zahrnula rodinu láskou a penězi. O peníze byl zájem velký a dokuď byly k mání, vypadalo to na idylu zvovusjednocené rodiny.“
„Něco mi říká, že láska je moc nezajímala.“
„Její manžel Karel byl zahořklý. Vyčítal jí, že je opustila. Vyčítal jí dokonce i to, že kvůli ní musel vstoupit do strany. Marie se proto upnula na syna Marka. Ten její zájem podporoval a tahal z ní další a další peníze. Na druhou stranu odmítal, aby se k němu maminka přestěhovala i když měl velký barák kousek za Prahou. Marie se začala emočně hroutit. Nebyla hloupá, mluví i nyní ve světlých chvilkách pěti cizími jazyky. Procestovala půl světa. Chování syna jí zraňovalo, ale nic mu nevyčítala. Dokonce se cítila vinná tím, co jí bylo vyčítáno. Když její rodina přišla na to, že navštěvuje psychiatra, dostali zákeřný nápad. Zbaví jí svéprávnosti. Kontaktovali kvůli tomu jejího lékaře. Ten naštěstí vycítil o co jde, a staré paní se mu zželelo. Marii tenhle pokus papírově jí vymazat jako člověka, definitivně složil. Před tím ale sebrala poslední zbytky své energie a právnické bystrosti. Zkontaktovala kamarádku ve Francii a jmenovala jí opatrovnicí zbývajícího majetku až do své smrti. Také sepsala novou závěť. Když se to její manžel se synem dozvěděli, byla už tady u nás. Zbavená svéprávnosti, ležící, odevzdaná, bez zájmu o cokoliv. Přiřítili se k ní na pokoj jako hurikán a začali řvát: “To je tvoje druhá zrada! Vlastní dítě připravíš o dědictví a dáš to nějaký francouzský couře! Mluv! Co nám na to řekneš!“ Snažily jsme se je vykázat, ale řvali na ní ještě deset minut než dorazila ochranka. Celé odpoledne se potom křečovitě choulila do sebe a třásla po celém těle.“
„Hlásily jste to policajtům?“
„Ano. Marie nebyla jediná, kterou ten řev vyděsil. Staří lidé s demencí jsou dost zmatení a vyděšení i bez takových návštěvníků.“
„Takže sem už přijít nemůžou?“
„To bohužel ne. Její syn, Marek má přijít na návštěvu zrovna dnes.“
„Jak je to možné? Měli jste svědky!“
„Ukázalo se, že Mariin manžel Karel dělal za totality na Ministerstvu vnitra.“
„Aha, takže tam má pořád nějakého komunistického kámoše.“
„Detaily neznám, ale policajti to prý řešili domluvou a pokutou. Je pravda, že chodí už jen syn a řvát si znovu nedovolí.“
„Mluví spolu?“
„Je to zvláštní, ale Marie ve dnech jeho návštěv vždycky jakoby někde otevřela uzávěr skryté energie a ožije. Teď ale už čtrnáct dní leží. Sám si jí posledně krmil lžičkou, takže víš jak na tom je.“
Doufám, že ten Marek dnes nepřijde. Nevím jestli bych to takzvaně neztratil. Odhodil bych masku nezaujaté profesionality. Bílý plášť by za mnou zavlál vzdutý dlouhým kočičím skokem. Zfackoval bych ho za všechny tyhle grázly, co se nestydí ubližovat dětem, starcům, ženám. Nepředstavil bych se předem. Nic nevysvětloval. Nečekal na odpověď. Svist Plesk! S velikým rozpřahem, jedna za druhou ve strojovém rytmu. Ta představa mi pomohla se obrnit. Je možné, že ho fakt potkám. Snad s ním aspoň nebudu muset mluvit. Jdu si zakouřit před pavilon. Gitanese chutná v promrzlém vzduchu skvěle. A je příjemné se vůbec nadechnout čerstvého vzduchu. Ráno jsem si to maloval, že si na odér inkontinence rychle zvyknu, ale jsem padavka. Jednou za čas mě to i na sesterně dožene a jako pomalá teplá vlna mi to zespodu nadzvedává žaludek. Šimrá to a předpoklad, že snídaně bude v klidu strávena, zdá se nejistým. Kochám se bohnickým parkem. Protínají ho paprskovitě aleje vzrostlých kaštanů. Teď v zimě, jsou některé stromy obsypané krákajícími havrany. Je to jako z hororu, ale zároveň je to krásné. Vidím i na bohnický kostelík. Už jsem si několikrát říkal, že mše pro pacienty by mě zajímala. Mají nějakého svatého? Třeba Jana s tou jeho Apokalypsou? V Bibli se píše svatořečení budiž chudí duchem. Takže tady vlastně ani kostel nepotřebují. Všichni půjdou automaticky do nebe.
Po pauze funím zpět do patra. Sestry už se rozběhly po pokojích, mění pleny. Už mi několikrát opakovaly, že jim s tím pomáhat nemusím, když jsem tu stejně jen na pár dní. Přesto navlékám gumové rukavice a jdu je najít. Když ti něco přijde těžké, je to většinou tím, žes to ještě nezkusil, říkám si. Sestry po mě nakonec chtějí jen podávání. Mokrou plenu do koše, hygienické ubrousky, občas zásyp a suchou plenu. Přesouváme se od lůžka k lůžku, sestry se na staroušky líbezně usmívají a manipulují s jejich těly jako se starověkým porcelánovým nádobím. Každý silnější stisk může vyvolat modřinu. Ruka ohnutá ve špatném úhlu, a riskujete zlomeninu. Pád na zem může v pětaosmdesáti letech skončit smrtí. Babičky a dědečkové, kteří jsou nepohybliví musí být pravidelně otáčeni a s jejich tetanickými svaly se musí cvičit. Jinak riskujete proleženiny. Nesmírně si vážím práce mých kolegyň. Že to dokáží dělat s úsměvem i po letech je pro mě nesmírně inspirativní. Staroušci jsou v lecčems jako děti. Reagují na úsměv, ale i zamračenou tvář, pokud tedy mají dobrý zrak. Občas stačí i laskavý tón hlasu, co říkáte už je vcelku jedno. Sleduji tyto bohyně paliativní péče, které to dělají bez remcání, za žebráckou mzdu a jsou šťastné.
Ve společenské místnosti sedí asi deset staroušků. Z televize hovoří dobře ustrojený prodejce nějakých šmejdů z teleshoppingu. Zdá se, že na to stejně nikdo nekouká. Dvě babičky se chvíli co chvíli pokouší zvednout z křesel, ale nemají dost síly a tak s povzdechem vždy zase klesnou zpět. Pohledem se ptám sestry, zda jim nemám jít na pomoc, ale nesouhlasně zavrtí hlavou. Za chvíli už pochopím rutinu. S jednou ze sester se vždy ze strany postavíme k babičce, či dědečkovi a opatrně je zvedneme na nohy. Druhá sestra se poté pokouší nenápadně zjistit, zda je plena suchá, či zda je potřeba jí vyměnit. Se sestrou se snažíme na staroušky mluvit, aby měli pocit bezpečí. Pokud je ale plena mokrá, či hůř, je třeba jednat rychle. Každý jednou rukou stáhneme dolů tepláky či sukni, vytáhneme plenu a sestra provede nezbytnou očistu intimních partií. Otřít do sucha ručníkem, nasadit čistou plenu a obléct spodky. Tepláky nasazujeme zároveň s tím, jak starouška pomalu spouštíme do sedu. Ani se neptám, zda by to nešlo dělat nějak lépe. Odvážet je třeba po jednom na záchod. Jsem tu dnes navíc a stejně je nás dohromady málo. Kdo by to taky šel dělat za dvanáct hrubého ještě v roce 2002. Já beru pět a půl čistého. Dělám to, protože jsem chorobně zvědavý a také mi přijde, že tahle práce má smysl. Když jí děláte dobře, můžete někomu hodně vylepšit den. Říkal jsem si, že těm klukům můžu opravdu pomoct. Sestry tady mi ale ukázaly, že to nehraje roli. Pokud se na vás stařenka usměje a poděkuje vám, je úplně jedno, že na vás za pět sekund znovu zapomene. Alespoň na chvilku jste jí udělali radost. A když se vám to podaří vícekrát za den, vylepší to den vám oběma. Jsem tu ale jen na čas. Nechci to dělat po zbytek života. Ani si to finančně nemůžu dovolit. Brzy si zas budu muset najít nějakou práci s normálním platem.
Nakonec přebalujeme i ty dvě stařenky, co se pokoušely vstát. Sestry mi mezitím vysvětlily, že pokud se zvednou, chodí potom dokud jim nedojdou síly. Když jedna upadne, strhne na zem i druhou protože do sebe chodí zavěšené. Sestry je samozřejmě nechávají projít, ale snaží se jim dávkovat i odpočinek v křesle. Proto je jdeme vysvobodit až teď. Sotva přebalíme paní Elišku, začne netrpělivě popotahovat paní Kláru za svetřík. Nechám Elišku aby se zavěsila do mě a korzujeme po místnosti. Přijde mi to na chvilku jak z nějakého filmu Jana Švankmajera. Švihák s dámou na procházce cvokhausem. Za chvilku jsou obě dámy pohromadě a mizí chodbou k pokojům. Prý se o ně nemusím bát, přinejmenším hodinu. Jdu tedy do sesterny na kafe. Jsou čtyři, tmu za okny krájí světlo lamp. Sem tam bouchne petarda. Za hodinu končí návštěvní hodiny. Máme tu dohromady třicet jedna babiček a dědečků. Za nikým dnes nikdo nepřišel. Marie Francouzka, jak jí tady přezdívají mezitím ožila, nechala se bludnou Eliškou a Klárou vytáhnout z postele a nyní s nimi v pyžamu krouží chodbami. Jdu jí pozdravit a obléct jí alespoň svetřík a župan.
Přivedu je všechny na sesternu a usadím do křesel pro návštěvy. Marie se usmívá, mluví na nás česky s lehkým francouzským přízvukem. Sestrám říká amoureux – zlatíčka, a mě rovnou miláčku – miel. Vše co říkáme je pro ní ohromná legrace – trés amusant. Dobrá nálada přešla i na Kláru s Eliškou a za chvilku se smějeme všichni. Marie ztrácí nit v půlce věty, nahrazuje spoustu slov výrazy z ostatních jazyků a trochu se mi zdá, že svojí roztržitost částečně hraje. Aby byla amusant. Bžunda. V nejlepším zazvoní někdo u vchodu. Do konce návštěvních hodin zbývá necelých deset minut. Než jsem se rozhoupal, vyrazila ke schodišti sestra. Odvedl jsem tedy stařenky do televizní místnosti, kde se podávala i večeře. Zvenčí zahoukal rozvoz jídel. Seběhl jsem dolů. Jsou to těžké varnice. Ve vchodu stál chlap a bavil se sestrou. Bylo mi jasné že je to on, Marek. Vyholenej chlap, ustupující čelo neandrtálce, ve sportovním oblečení. Osvalenej, ale s velikým pivním pupkem. Vypadal naštvaně, sestra ho zvala dál. Víc jsem nestihnul.
Po večeři na sesterně jsme si zapálili a Jana nám vyprávěla, co se dole odehrálo.
„Přišel se zeptat, jak se daří mamince. V autě měl nějaký pugét a já to špatně pochopila. Řekla jsem mu, že teď čtrnáct dní ležela na lůžku a vypadalo to s ní špatně, ale že dnes už je zase na nohou.“
„Jak na to reagoval?“ ptám se.
„Bylo to hrozný. Úplně zkřivil obličej. Byl normálně vzteklej. Nekřičel na mě, to už by si snad nedovolil, ale byl rudej jak rak. Tu kytku měl pro někoho jinýho.“
Každému nám bylo jasné o co tu jde. Nová závěť je tajná, maminka musí nejdřív umřít, aby synáček vůbec věděl, zda něco podědí. Když na ní ještě s manželem řvali, neřekla jim prý ani slovo. Co stojí v závěti, ví jen ona, notář a možná ta její francouzská kamarádka.
Holky mě poprosily, zda bych tam nevydržel do půlnoci. Kolegyni z noční onemocněla dcera a tak se na poslední chvíli omluvila. Náhradu se sehnat podařilo, ale právě až od půlnoci. Rád souhlasím. Čas od času procházíme místnosti a kontrolujeme, zda jsou všichni v pořádku. Silvestr na okolních sídlištích jede v plném proudu. Už kolem desáté začaly bouchat častěji dělobuchy a prskat rachejtle. Blíží se půlnoc a venku hřmí jedna rána za druhou. Náhle se před sesternou vynořuje přízračné trio. Marie, zaklesnutá mezi Elišku a Kláru. Na chvíli se nám daří usadit je na sesterně.
„Měli bychom jít do krytu.“ navrhuje bez varování Marie.
V první reakci všichni vyprskneme smíchy. Její nechápavý výraz nás ale rychle přesvědčí, že tohle už není velká legrace. Myslí to vážně. Zda zažila za války bombardování či ne, není podstatné.
„Nemáte tady kryt, nebo sklep?“ mrknu spiklenecky na sestry.
„Ale samozřejmě“ chápe se hry Jana.
„Já to tady pohlídám a vy sjeďte výtahem do krytu.“
Pomalu evakuuji stařenky k výtahu. Jejich vyrovnanost mě dostává. Na jednu stranu si skutečně myslí, že kousek za pavilonem trhají domy a zem bomby a přitom jsou tak hrozně v klidu. Sjíždíme do sklepa a usedáme na sedačku vyřazenou z evidence. Snažím se z nich vydolovat nějaké vzpomínky, ale odpovědi většinou nedávají smysl. Po chvíli přichází i sestra Jana. A přináší skleničky a šampáňo! Jako jediný muž se ujímám vystřelení špuntu a asi dvacet minut po půlnoci si připijíme na Nový rok. Že jsem přišel o oslavu s kamarády v hospodě mě nemrzí. Ostatně možná je ještě stihnu.
Tomáš Nosek
zažito Bohnice 2002, sepsáno prosinec 2016