Často jsem slyšel věty typu: „To
je hezké mladíku, že jste proti nárůstu automobilové dopravy v
Praze, ale jak chcete všechny ty lidi přepravit?“ nebo „Mně se
ta malešická spalovna taky nelíbí (obyvatel Vinohrad), ale vždyť
bysme se bez ní za chvíli utopili v odpadcích“. Hledání
alternativ je nyní už dlouhou dobu jedním z mých koníčků. Rád
bych se podělil o malý výčet z nich. Jednu z nich mi částečně
sebral RESPEKT v tomto čísle (35, Trh na našem náměstí),
ale i tento příklad rozvinu trochu více. Pokusím se celý
příspěvek vést v pozitivním duchu a kritizované bude zmíněno
pouze názvem, nebo pro kontrastní efekt.
GLOBÁLNÍ TRH
Lokální obchod
se pomalu vrací, provázený v chudých státech mikrobankovnictvím.
Lékaři se
shodují na celkem logickém faktu, že naše těla zpracovávají
nejjednodušeji plodiny, na jejichž konzumaci byli zvyklí již naši
předkové. V Čechách díky komunistické zrůdě hledalo mnoho
obyvatel svůj malý stát ve státě například na zahrádkách.
Odhaduji, že máme jeden z nejvyšších počtů ovocných keřů a
stromů na počet obyvatel na světě. Můžu se v tom mýlit, ale
jistě mi dáte za pravdu, že na pokrytí potřebného množství
vitamínů pro obyvatele Čech a Moravy by stačily naše výpěstky.
Mám ohromnou
radost z toho, že se nevytrácí ani rukodělná řemeslná výroba.
Vyrůstají stále mladé generace košíkářů, hrnčířů,
kovářů, řezbářů, sklářů, tesařů atd… Mnoho lidí se tím
pravda neuživí, ale je to i krásný koníček. Řemeslník žijící
na vsi má jednu nevýhodu, která se stává ctností. Před
případnými stížnostmi na jím vykonanou práci neuteče. Pokud
řemeslo neovládá, či fláká, živoří bez zakázek. Pokud je
velmi dobrý, doporučí si ho známí mezi sebou v širokém okolí.
Odpadají tak náklady na reklamu.
Ve Strakonicích
rozvážejí pivo párem pivovarských koní po městě a okolí. Je
to krása na pohled i romantika.
Na Náměstí Míru
v Praze začala radnice každou poslední sobotu v měsíci pořádat
bleší trhy.
Hippie švec
Dušánek Slanina pod Nuselským mostem jede na plné obrátky. Lidé
zjišťují, že boty ušité na míru přímo na jejich nohu stojí
stejně jako obdobné boty v obchodě, ale jsou hezčí, odolnější
a pohodlnější.
Kuřáci jisté
zakázané rostliny, jejíž větší množství než malé z vás
učiní zločince, (a přes to jí loňský rok ochutnal každý
desátý Čech) upřednostňují směnu za účelem ochutnávky, před
prodejem.
MÓDNÍ VÝROBKY
Miluji krásu,
jsem jí na celý život oddán. Krása ale jak víme není vše.
Reklamy nás zaplavují informacemi o fenomenální inovaci jimi
propagovaných očistných chemikálií, plenek, holících strojků
a aut. Když nedopatřením nějakou zhlédnu, mám pocit trapnosti
za firmu, která tak dlouho žila z prodeje jakéhosi nefunkčního
šmejdu až do dnešní fenomenální inovace. Čili mám rád krásu,
ale u žen i u věcí vnímám jako důležitější odpověď na
otázku „Jak dlouho nám to asi spolu vydrží“, přičemž se
naivně domnívám, že já bych to tu mohl doklepat alespoň do roku
2059, takže otázka se týká odolnosti dam i věcí. V tomto ohledu
musím dát deset bodů z deseti švýcarským nožům, zippákům,
silničním kolům Favorit. Co se týče dam, hodlám své soukromí
chránit z důvodu hypotetického vstupu do politiky 🙂 Nicméně s
jednou jsem prožil dva krásné roky života. Je to delší, než
dvacet let s někým, s kým jsme spíš ze zvyku. Čas je velice
subjektivní jednotka.
Jsem rád,
kdykoliv slyším, že se někdo nebojí vyrábět výrobek, který
vydrží dlouho plnit svůj účel. Jsem dvojnásobně nadšený,
pokud je levnější, než obdobné výrobky známých značek. Rád
bych založil webové stránky, které budou nahrazovat často
klamavou reklamu. Lidé by na nich měli možnost hodnotit kvalitu
výrobků, stejně tak jako kvalitu, časovou náročnost a cenu
řemeslníků. Ze stránek by mohl být tisknutý magazín
distribuovaný lokálně a obsahující informace o místních
produktech i řemeslnících. Nedokážu se ale bohužel naklonovat,
takže bych byl rád, kdyby mi s tím měl chuť někdo pomoci.
Lidé kromě touze
po kvalitě podlehli i kouzlu měňavkovitosti módních trendů. U
elektroniky, architektury, jízdních kol, dětských hřišť i
mnohde jinde lze vše řešit stavebnicovým systémem. Mobil by měl
například kvalitní jádro a přídavné různě kvalitní doplňky
na způsob individuálně sestavené Hi-Fi soupravy. Domy z
recyklovaných plastů lisovaných do dílů podobných legu jsou
trvanlivé, mají dobré tepelněizolační vlastnosti, jsou lehce
přestavovatelné a nastavovatelné dle přání. Architektonický
návrh zvládne i laik a pokud bude schválený statikem, může si
ho každý i sám postavit.
Miluju všechny
staré věci, které i po desítkách let bezproblémově slouží
svému účelu. Miluji ženy, které jsou nejen nevšední, ale i
samy snesou poměrně dost ulítlého, ale přeci jen slušného
chlapa.
PATRIARCHÁLNÍ STEREOTYP
Potkávám
(alespoň v Praze) čím dál tím víc tatínků s dětmi. Mám na
mysli tatínky na mateřské. Otce nesoucí stejně jako mnoho matek
dítě v povijanu na břiše, v krosničce na zádech, či vezoucí
je v tradičním kočárku. Je to náznak, že některé stereotypy
se ve společnosti uvolňují, a ženy si budou (zatím jen ty
šťastnější) moci od mužskému šovinismu oddechnout. Nejsem
feminista. Nesnáším ale stereotypy, protože oblbují. Žena
nepatří do kuchyně, nemá mít kromě jedné práce ještě další
samozřejmou doma. Když jsem se na to žen ptal, často jsem se
setkal s názorem, že to neberou jako břímě, protože: „Než to
nechat na něm, trnout jak to dopadne a pak ten svinčík uklízet…“
Je na tom asi dost pravdy, ale je to jen nedostatkem tréninku mužů
v tzv. domácích povinnostech. Mrzí mě každá žena v politice,
která zklame (např. Dana Kuchtová), či se znevěrohodní (agentka
ČSSD a bůhvíčíještě Zubovová), či se jen zesměšní
(Kateřina Jacques). Ženy do politiky patří, věřím, že jí
mohou opravdu kultivovat a pozitivní výsledky lze vidět na živo
ve Skandinávii. Jsem rád, že Strana Zelených nesází na
machistickou notu a nasazuje rekordní počet kandidátek oproti
jiným stranám. Jsem rád, že někteří politici podporují
skupinovou domácí péči o děti tzv. mikroškolky. Jsem rád za
každou veřejnou osobnost, která nerozlišuje mezi ženami a muži
a prosazuje jejich rovnoprávnost. Jsem rád, za schválení
antidiskriminačního zákona i proti vetu našeho posledního
největšího evropského disidenta.
VZRŮST NACIONALISMU
Oproti
hrůzným zprávám z novin a televize neinklinují mladí Češi
podle mě většinově k rasismu. Anticikánismus správně
pojmenovaný ministrem Kocábem a odpor k bezdomovcům je bohužel
mor předávaný z generace na generaci, který blokuje ochotu
většiny politiků se zoufalou situací nejen Romů, ale všech lidí
žijících v nouzi cokoliv dělat. Přesto si myslím, že většina
mladých lidí končí u rasistických vtipů o Romech, ale zápalné
lahve odsuzují stejně jako většina společnosti. I když se
komerčním televizním kanálům vyhýbám jako čertu, nemohl jsem
s radostí nezaznamenat že v reality show se dostali do finále Rom
a míšenec. Mám radost z každého smíšeného páru Čecha/šky
a cizince/nky.
Mám
radost z
redaktorky ČT Tvarůžkové , která ačkoliv je očividně mulatka
je vysílána na reportáže z náckovských srazů a akcí. Ta
frustrace plešounů, když sledují sestřih jejich heroického
výstupu ve zprávách musí stát za to… 🙂 Věřím, že
převládne typicky české „smrádek a teploučko“ a nebudeme
následovat nacionalismus Maďarský, Rakouský, či Slovenský.
Musíme s tím ale něco dělat všichni…
EKONOMICKÁ KRIZE
Stejně
jako při povodních 2002 dává zdánlivá katastrofa příležitost
alternativním řešením. Když byly v Praze tehdy povodně,
pracoval jsem zrovna v Holandsku a obrázky zatopené matičky měst
mi přinesli ukázat Holanďani na titulní stránce novin. Ta
solidarita je pochopitelná, ale i tak mě těší. Pokud Holaňdani
příjdou v důsledku globálního oteplení o svoji těžce na moři
vybojovanou zem, alespoň deset jich ubytuji u sebe (ale budu si
vybírat). Když jsem přijel domů, voda už opadla, ale doprava v
Praze byla nefunkční. Ovšem pouze na první pohled. Díky
nevýhodnosti aut jako způsobu přepravy se vyrojili na ulicích
cyklisté, bruslaři, koloběžkáři i chodci. Město alespoň do
obnovení „normálního stavu“ ožilo jako ve středověku, či
chcete-li jako v jednom ze světových měst, které lidé označují
jako nejpříjemnější k životu.
I
tahle „krize“ může být příslibem daĺekosáhlých změn.Není
příjemné si přiznat, že jsme si žili příliš nad poměry, ale
je příjemné zjistit, že společnost neopanovala krizová panika.
Češi (pokud zrovna nepřišli o práci) krizi neřeší.
Zjišťujeme, že nepotřebujeme tolik nakupovat, cestovat,
spotřebovávat energii. Věřím, že vedlejším efektem může být
i to, že lidé znovuobjevují činnosti, které nic nestojí, jako
je posezení s rodinou, či přáteli, opravy věcí které na to
čekaly roky, objevování Čech a Moravy, vymýšlení zlepšováků,
které budou šetřit energie i po tom co krize pomine. Rozvoj
samozásobitelství. Točení levnějších filmů, které si zase
můžou dovolit víc experimentovat. Ke slovu se dostává čím dál
tím častěji i názor, že náš momentální způsob života je
trvale neudržitelný, obzvláště pokud ho bude kopírovat zbytek
světa, námi dodnes spíše zneužívaný. To následně podporuje
debatu i experimenty na téma trvale udržitelný rozvoj. Máme čas
k vydechnutí a nabrání smysluplnějšího kurzu, aby naši potomci
nezdědili jen toxickou poušť plnou rychle chátrajících
zbytečných staveb.
MÉDIÁLNÍ MOC
Blogerství
je jeden z druhů nových médií. Blogerům máme tendenci na rozdíl
od „profesionálních“ novinářů spíše NEVĚŘIT. A to je na
celé věci to nejkrásnější. Není důležité, abych vsunul do
paměti svým čtenářům nový světonázor, ale abych nastartoval
čtenářovo kritické myšlení. Můj text plní zamýšlený účel
i pokud má čtenář ze čteného textu „neradost“, přemýšlí
„proč“, a v ideálním případě i „co“, si o dané věci
myslí on sám“. Výhodou blogů je i interakce mezi čtenářem a
autorem. Nesčetněkrát v životě mě mrzelo při četbě skvělé
knížky že je autor po smrti. Chtěl jsem se ho vyptávat,
porovnávat náhledy a zkušenosti, ale jediné co jsem měl, byla
písmenka, a moje představa, co by mi post
mortem
mohl autor odpovědět.
Uznávám,
že jsem byl ve svých „reakcích na své příspěvky“ dost
hrubý, ale to by byl každý potkan, kterého vypustili výzkumníci
do nového akvárka. Ty nervy ;-)
Facebook
a „Vajíčková kampaň“ není koncem demokracie, ale ráznou
odpovědí mladé generace, že se na „to“ už nehodlají jenom
koukat. Neschvaluji násilí, a přiznám se, že bych sám vajíčko
po Paroubkovi nehodil, ale na FB jsem se připojil k příznivcům.
Paroubek
a jeho
mafiánský přítel Kočka, jeho populismus aneb sexy mozek je jen
koláčem veřejného mínění, jeho vyjednávání bůhví o čem v
Rusku. Bylo by toho více, ale slíbil jsem článek vedený v
pozitivním duchu.
Barman
se mě před chvílí zeptal: „Co že to píšeš?“ Doznal jsem,
že smolím příspěvek na blog RESPEKTU. Chvilku zamyšleně koukal
na můj svítící monitor a pak suše poznamenal: „A to si myslíš,
že takhle dlouhý to bude někdo číst?“ Odvětil jsem něco v
tom smyslu, že netuší, kolik je mezi čtenáři RESPEKTU milovníků
písmenek.
Za
odměnu, pokud jste to dočetli až sem, každému odpovím, ale
nebude to „zadarmo“. Heslo, podle kterého poznám vaši výdrž
je „maso“, ale musí být umně schované v textu reakce.
Například: „SaMA SObě
jsem si říkala, že to byla ztráta času, ale přesto jsem to
dočetla až sem.“, či „Sedím si doMA,
SOdoma
Gomora, nuda, znáte to, tak alespoň zprudím tohohle blogera za
neznalost gramatiky.“ Pokud vám to příjde ponižující, vložte
prostě někam do textu sousloví „masakr na dálnici“ a bude vám
odpovězeno též. Není to nezdvořilost. Za čtrnáct dní odlétám
na rok na Nový Zéland a trpím syndromem zrychleného času.
Žijte
v míru a myslete i na ty co příjdou po nás.