Reklama
 
Blog | Tomáš Nosek

Pionýr v rudém šátku

Popravdě řečeno by mě samotného takový název pro článek nenapadl. Pochází od neznámé slečny, která si přála, abych se k tomuto tématu vyjádřil. Tuším, že mě zas někdo podezírá z levičáctví, či alespoň z ušpinění komunismem v dětství. V druhém případě má pravdu. Když mi bylo pět, nevynechal jsem jediný Azimut. Byl to propagandistický militaristický pořad o dokonalosti a bojové připravenosti naší Lidové socialistické armády.

Nejvíc mě nadchnulo probíhání hořícími bariérami v nehořlavých oblecích a plynových maskách. V tom smyslu jsem tiskacím písmem naškrábal i korespoňďák s obrázkem a projevil jsem v něm touhu stát se profigumou. Rodiče to naštěstí nikdy neodeslali. Na ZŠ jsem se nechal naverbovat do Jiskry, neboť slibovali zaučit v zálesáctví. Jejich básničkoslib byl naštěstí tak debilní, že ho moje logické obvody nepobraly a nebyl jsem schopen se ho naučit. V té době jsem ostatně psal již básně sám (moderní aniž bych to věděl) a dokonce jsem se s nimi ztrapnil i na soutěži dětských recitátorů „Pražské vajíčko". Ukázka jedné z nich:

T.N. (5 let) *bez názvu* Pase prase na terase dva červíky našlo v mase taky malé mouše co ho pořád kouše

A pionýr? „Namočil" jsem se těsně před revolucí členstvím v oddíle experimentální archeologie Mamuti, vedených partou skvělých lidí v čele s archeologem Červenkou. První rudý šátek jsem však získal až po revoluci, když jsem v jedenácti založil „Sbírku totality" pro poučení svých potencionálních potomků. Mimochodem jsem v jedenácti pomáhal roznášet revoluční infolist „tzv. Informační servis"tisknutý na AVU, z něhož vzešel později týdeník RESPEKT a znovuobnovená REVOLVER REVUE. Nevím kdy přesně všem došlo, že už se bolševik nevrátí, ale popelnice začaly znenadání přetékat bustami potentátů, jejich spisy, sety fotek o válce ve Vietnamu určených do nástěnek, průkazy, medailemi, řády. Směs špatného svědomí a ulehčení naplnil na pár let popelnice rudým bordelem. Tolik já a komoušské mládežnické organizace. Holt do jedenácti je těžké se stihnout do toho namočit festovně 😉 

Doufám, že jsem uspokojil záměr vyzyvatelčin a nyní už si zase budu hrát podle svých not.

Následující zamyšlení bude věnováno dětství krásnému i zpackanému, distribuci moci v rodině a zneužívání dětí dospělými (nemám na mysli sexuální zneužívání). Budu se snažit být pochopen, ale nejlépe to půjde těm mým čtenářům a čtenářkám, kteří četli Masu a moc od Eliase Canettiho a Funkci orgasmu od Wilhelma Reicha.

Reklama

Moje dětství bylo krásné a plné. Vděčím za to oboum rodičům. Mám super bráchu, který mě nešikanoval příliš a od mé puberty jsme opět kamarádi :-). Táta mě naučil milovat a poznávat přírodu, máma mě naučila číst a psát a dala mi tím jeden z nejlepších dárků v životě. Měl jsem doma podporu i při mých prvních střetech s autoritami mimo rodiný kruh. Když mě učitelka v první třídě dala facku (nudil jsem se), druhý den přišla mamka do školy a facku jí vrátila za mě s tím, že doma mě taky nemlátí.

O to větší překvapení mě čekalo při střetnutí s dětmi z tzv. dysfunkčních rodin, ale i z těch, kde normální byl jen jeden z rodičů. Jednu mojí kamarádku držel v pěti letech její ožralej fotr za nohu z okna a řval na ní: „Já tě zabiju ty svině!!!“ Jiného mého kamaráda vyplácela maminka bičíkem na koně, či kabelem od remosky. Jiného kamaráda nepouštěli rodiče ze strachu do třinácti samotného (tzn. s námi) ven, takže jsme chodili na procházky se sice fajn, nicméně senilním dědou. Moje spolužačka chodila od prvního ročníku ZŠ na krasobruslení. Tréninky měla brzy ráno před školou, soutěže a kvalifikace po večerech. Jiný velice inteligentní kamarád podlehl (naštěstí dočasně) vlivu své máti, která byla členkou obskurní pseudohusitské sekty. Příběhy dětí, o které jsem pečoval na diagnosťáku v Bohnicích jsou směsí absurdního zla páchaného na nejbezbranějších. “Péče“ o seniory je také plná hororových „pečovatelů, sester a hlavně pokrevních příbuzných“, ale to je natolik závažné, že si toto téma ponechám raději na sbírku povídek.

Pionýr v rudém šátku je ideálním příkladem toho, o čem chci nyní psát…

O dětech se toho namluví až příliš. Zájmy rodin s dětmi vytékají z předvolebních propagačních brožurek. V médiích řešíme (řešíme skutečně?) případy dětského násilí i šikany, stále častěji zaměřené i proti učitelům. Děti a návykové látky. Dětská kriminalita. Nedostatek financí ve školství. Pastelkovné. Mléko do škol. Internet do škol. Individuální plány. Přídavky na děti. Plošně? Diferencovaně?

Děti sám zatím nemám, ale už ve dvaceti jsem si vyzkoušel péči o kluky, které hlavní sestra z Bohnického pavilonu sama označovala za sígry. Bylo to na osmadvacítce, dětském diagnosťáku. Kluci byli fajn. Trošku divočejší, ale když zjistili, že se mnou půjde vyjít po dobrém, nedělali sobě, a tím pádem ani mě, skoro žádné problémy. Tihle kluci různého věku, měli něco společného. Rodiče, kteří nezvládli svojí nejdůležitější roli.

Jména v následujícím textu jsou pozměněna.

Romana strčili do „děcáku“ v šesti. Byl týraný a rodičům ho vzala sociálka. Ujali se ho pěstouni – podle psycholožky křesťani. A ti ho týrali opět! V deseti začal utíkat z domova a toulat se. Z jednoho děcáku si ho vzali další pěstouni, ale po roce ho vrátili jako nezvladatelného. My jsme se seznámili, když mu bylo dvanáct. Podpořil jsem ho ve většině věcí kromě šikany mladších, a za nedlouho jsem toho o něm věděl víc, než obsahovaly složky všech kurátorů, psychologů a psychiatrů, jejichž diagnostikou či léčbou byl nucen za svůj krátký život projít. Roman byl ovšem v některých ohledech „starší“ než já. Uměl vykrádat auta, vozil se v rozpečetěných kamionech po republice, vyzkoušel perník (pervitin), dokázal unikat zrakům policie i půl roku už když mu bylo jedenáct. Ještě než mi byl doporučen odchod (nezapadl jsem do kolektivu), Roman zase utekl a víc jsem o něm nikdy neslyšel.

Honza byl obyčejný kluk, s neobyčejnými kamarády. Namočili ho do vykrádaček (hlídal) a skončil v diagnosťáku. Maminka mu jeho pochybení chodila každý víkend vyčítat. Potkal jsem ho asi před rokem. Seděl v tramvaji se svojí slečnou. Moc mě potěšilo, že mě i po osmi letech poznal a hlásil se ke mně. Hrdě mi oznámil, že se vyučil jako automechanik a má práci. Víte já auta opravdu nesnáším. Nepsal jsem to už někde? Ale zrovna v případě tohohle mladíka, který mohl místo v tramvaji, sedět onoho letního dne na Pankráci jsem měl nevýslovnou radost.

Těch kluků bylo kolem dvaceti šesti. V roce 2003 bylo v tzv. institucionální výchově 7.205,- dětí (nevěřím, že je to přesné číslo, protože stavy se mění takřka denně). Představte si kolik bylo rodičů, kteří nevěděli jak na to, nezvládli to psychicky, finančně, zjistili, že skutečné rodičovství neodpovídá jejich romantickým představám, nebo zjistili, že vlastně nemají dostatečně „vychozené hospody“, či jinak řečeno nemají ještě odpunkováno* Zdaleka ne všechy odhalí sociálka, ale těžko říci, pokud by to pro ty neodhalené nebylo z bláta do louže…

* novotvar od kořene slova punk.
Punkovat – pařit (pít alkohol a užívat návykové látky, měnit sexuální
partnery častěji než ponožky, fuckovat tzv. šedou masu) Odpunkováno –
údobí stárnoucího punka, kdy už si vystačí s lahváči, starými CD a
vzpomínkami (dovolí-li partnerka).

Zlo špatné výchovy se šíří stejnými kanály, jako výchova dobrá. Ztraceni nejsou Ti, kteří měli mizerné, či vyloženě příšerné rodiče, ale Ti, kteří si ze své rodiny nedokáží vybavit jediný vzor dospělého hrdiny. Třeba hodnou tetu, dědečka, nebo i maminčinu kamarádku.

Jsme jen o něco složitější lidopopové (to zas bude komentářů 🙂 ). Naše mláďata mají mnoho reakcí vrozených, ale aby se stala lidmi, jsou závislá na nápodobě.

Lež

Mezi námi dospělými si svá drobná i větší selhání přiznáváme, a nad pivem si dáváme vzájemně odpustky. Pro naše potomky však chceme býti bohy. Chceme býti našimi dětmi považováni nejen za mocnější, ale co hůř, za neomylné. To pro okouzlení vlastní mocí, svým vlastním dětem nevědomky i vědomě lžeme. Je to tak správně. Naši rodiče to tak dělali též a také z nás vyrostli normální lidé, Alibismus.

Násilí

Děti dokáží být někdy dost otravné. Občas se zdá, že vás schválně vytáčí aby zjistily, kam až můžou zajít. Otravují se zmrzlinou a pak jí nechtějí atp. “A když už musím poslouchat stížnosti od cizích (přiznat selhání ve výchově), zbývá jediné řešení, aby nám potomek dočista nezklackovatěl!“ Výprask. „Ostatně mě doma řezali taky a jsem normální.“ Alibismus.

Psychické vydírání

Ty nás vůbec nemáš rád/a! Jak jsi to mohl/a mamince udělat?! (chudinka musela sbaštit další dávku antidepresiv) Ty HO / / SPORT / KAPELU máš snad radši než nás?! Rodiče jsou v těchto případech většinou hysterici, či nezralé osobnosti. Velmi často se jedná o mladé rodiče kteří se nestihli vyrovnat s předčasným ukončením vlastního dětství. Nejedná se o alibismus. Rodiče to myslí vážně a to je na tom to nejsmutnější.

Ambiciózní rodič

Pokud se díťe zblázní do nějaké činnosti, má rodič částečně vyhráno. Dostatečná zažranost do koníčků, sbírání všeho možného, či umělecká dráha je dle mého názoru nejlepší prevence před nudou v pubertě, a tím i určitým štítem proti drogám, kriminalitě a… …známe to všichni…

V Bohnicích mi sestry zakazovaly nosit klukům stará BRAVÍČKA, neboť tam byly vyfocené slečny v plavkách a „Ti kluci by si tam už pořád jenom honili“ Takže radši honitba s pohledem do bílé stěny…

Ambiciózní rodič je ten, který to s koníčky přehnal. Prvotní popud bývá vybavit své dítě jaksi lépe, než činí konkurenční rodiče a zajistit mu tak hladší průchod životem. V horším případě mají děti sloužit jako cvičená zvířátka – ukázka úspěšného odchovu pro návštěvy. Přitom většina tzv. geniálních dětských hudebníků, šachistů, atletek a jiných výjmečňátek v dospívání upadne do lepšího průměru. Je mi těch dětí líto, protože někdo v té nejdobrodružější době, vybral za ně…

Opomíjení

Děti se zajímají o věci banální. Jejich otázky postrádají leckdy smysl. Někdy se ptají jen tak z nudy, aby nás nenechali ani chvilinku řešit naše důležité záležitosti. Ptají se pořád na to samé. To je lež! S tím, že by to mohl být druh šikany jsem se setkal až na kurzu ve Skotsku. Tehdy to byl kurz o typech šikany vyskytujících se v domovech pro starší. Děti ale tu šikanu znají velmi dobře také. Děti vidí na rozdíl od nás mnoho věcí poprvé. Setkávání se se světem je pro ně veliké dobrodružství a jejich rodiče, ale i učitelé, a ostatní důvěryhodní dospělí jsou pro ně klíčem ke všem záhadám. Pokud se rodič tváří, že rozumí všemu (ve svatém zájmu zachování autority), nemůže se divit, pokud mu budou kladeny otázky. Náš všední svět je plný banalit, ale za to si můžeme sami. Děti žijí ve světě mnohem krásnějším, kde i nepatrný objev je na Nobelovu cenu. Pokud se děti neumí ptát správně, tak aby se dozvěděly to, co je skutečně zajímá, nenaučili jsme je pokládat správně otázky. Pokud se dítě nudí, rodič je vždy vinen a povinen daný stav změnit. Opomíjením myslím, když rodiče zahání děti pryč i s jejich otravováním a zlobením. Když výchovu přenechávají televizi. Když dítě nikam nepouští samotné. Když se nezajímají o to, co si o nich, o ostatních lidech a o světě myslí jejich vlastní krev.

Spartánská výchova

Správné je děti moc nerozmazlovat. Když jim dáme najevo jak moc nám na nich záleží, začnou toho využívat.

Necvakej tou vidličkou o zuby! Nemlaskej! Lokty ze stolu! Prosimtě jdi si to sníst k sobě, na to se nedá koukat.“

Dnes jsme se synem ujeli 150 kiláků po Vrchovině a to je mu teprve dvanáct, kabrňákovi!“

Tatíííí já mám ale žízeň!“ „ A to teď kvůli tobě budeme jako zastavovat každejch pět kilometrů na pití, jo?“

Úspěch se nechválí, je povinnou samozřejmostí. Neúspěch a selhání je neomluvitelné. Ano není dobré si dětskou lásku kupovat, to je nejčastější důvod rozmazlování. Potomci na to z nedostatku jiných alternativ většinou přistoupí. Na druhou stranu odměnit dítě jakkoliv vyjádřenou přízní při úspěchu a podporou při selhání je úplně přirozené. Není to ostatně ani výsostnou vlastností druhu Homo Sapiens Sapiens.

Liberální výchova

V tramvaji sedí starší dáma a za ní mladá maminka s klučinou. Maminka poslouchá iPoda, kouká se na ubíhající město za oknem a potomka meloucího se jí na klíně po únavném dni nevnímá. Potomek našel díru v laminátové sedačce a nožičkou kope v pravidelném rytmu postarší dámu. Ta, vida, že problém zůstává maminkou neřešen se otočí, vyčká až si tázaná odšpuntuje slechy a táže se: „Prosím vás, mladá pani, ten váš kluk mě tady kope do zad tou dírou. Nemohla byste si ho nějak umravnit?“ „To teda nemohla, můj syn má moderní výchovu!“ znechuceně odvětí maminka a zašpuntuje se bezpečně proti dalším slovním útokům. Scénku pozoruje požvykující mladík. Oči mu pobaveně rejdí a mezi zažvýknutími mu na tváři vyskakuje úsměv. Než vystoupí, vyplivne do ruky žvýkačku a dlaní jí pečlivě přilepí mladé mamince do účesu. „Já měl taky moderní výchovu “ vyrazí ze sebe se smíchem ve dveřích. Myslím, že na vysvětlení toho kam vede výchova stylem „volný jako pták už od plenek“ by tenhle vtip mohl stačit.

(moje laická představa)

Ideální výchova

Dítě by mělo být plně přítomno v souhlasu obou rodičů několik let před jeho narozením. Oba BUDOUCÍ rodiče by měli mít pokud možno co nejpřesnější obrázek o tom, jak moc jim tato životní událost změní život. Měli by mít v ideálním případě i představu o tom, jestli spolu vydrží celou dobu, než jejich děti dospějí.

Dítě má mít dostatek podnětů odpovídajících jeho věku. Ještě v břiše maminky dítě začíná rozpoznávat jazykovou kostru svého budoucího jazyka, vnímá hudbu a reaguje velmi citlivě na psychické rozpoložení matky. Asi bych omezil poslech Grind Coru, Death Metalu, Hard Coru atp. a pouštěl bych dítěti hudbu která více stimuluje rozvoj neuronové sítě 😀 , tedy jazz, klasiku a etno (samozřejmě pokud by se to líbilo i partnerce).

Hledíte-li na svět očima biologa, pak je dítě hlavním programem našich životů. Je to jediný opodstatnitelný důvod, proč jsme i my dostali tu úžasnou příležitost být tady alespoň na chvilku. Celý řetězec našich předků od první živé buňky v praoceánu až po nás samotné ani jednou neselhal v reprodukci. Nemít potomky, pokud můžeme, je zradou na veškeré snaze našich předků poslat svoje stavební plány do další generace. Omluvenkou může být pouze dítě duševní. Sochy, obrazy, stavby, filmy, hudba kterou mohou milióny lidí (ale i desítky) lidí obdivovat a inspirovat se jimi. Knížka která někomu otevře oči. Hrdinství které je vždy ojedinělé. Něco co pomůže napravit špatnou výchovu někoho jiného a ukáže zneužívaným, či přehlíženým dětem, že krása a láska přeci jen je.

Dítě není hračka. Dítě si rádo hraje a to je podstatný rozdíl. Hra pro dítě zamená seznamování se se světem. Pokud si dítě hraje, je to pro něj stejně důležité, jako naše dospělácká práce pro nás. Hry jsou jednou z nejlepších metod jak předat dítěti znalosti a dovednosti zcela přirozenou cestou.

Neměli bysme dětem lhát. Pokud něco nevíme, přiznejme to a snažme se o dané věci něco zjistit. Neslibujme co nemůžeme splnit. Držme své děti dál od prohnilých kanálů náboženství, esoteriky a různých ideologií. Učme svoje děti racionálně přemýšlet, ale podporujme i vývoj jejich fantasie. Nedopusťme však, aby fantasii považovaly za skutečnost.

Naučme své děti slušnosti. Pokud se budou k ostatním lidem chovat hezky, budou mít jejich slova větší váhu. Učme je nenásilným a nemanipulativním formám řešení konfliktů.

Podporujme děti v jejich tužbách. Jablko se chystá padnout daleko od stromu? Podpořte ho. Plánováním budouctnosti našich dětí za ně, jim ničíme sebevědomí.

Učte děti milovat a chránit naše jediné životní prostředí. Učte je že „Bohatý není ten, kdo má hodně, ale ten kdo se spokojí s málem“